Když přitáhl Prajz (mučení Franze Ilgnera).

18.01.2010 14:41

Být váženým občanem města, být zvolen na místo nejvyšší, požívat úcty a náklonnosti společně s prestiží a jistým materiálním zaopatřením je často velmi příjemná skutečnost. Zejména v dobách, kdy bylo údělem všech bez rozdílu dřít na polích a usedlostech od prvních ranních paprsků slunce do doby, kdy lidské oko bylo schopné rozeznat, do jakých míst kope motykou, kdy prestiž se měřila menším počtem dnů roboty, nejlépe navíc s potahem než pěší, kdy počasí bylo pro mnohé strašnější než ďábel a milostivější než Bůh. V Zábřehu, tehdy nazývaném Hohenstadt, to platilo stejně jako jinde v zemi vždy do doby, než přitáhlo vojsko. Tím smolným dnem se stal 8. říjen 1744 v právě probíhajícím konfliktu nazývaném druhá slezská válka, kdy Pruský král Friedrich II. napadl východní Čechy a Moravu. Jaké bylo v ten den počasí se těžko dozvíme. Přišly již podzimní deště a od Jeseníků ze severu vál ostrý vítr nebo léto z posledních sil ukázalo svou slunečnou tvář jako poslední pozdrav nastupující paní zimě? To se dnes asi už nedozvíme. Už v nyní mrtvých vzpomínkách Franze Ilgnera, člena řeznického cechu a starosty města, tento čas byl ve znamení utrpení a bolesti, kdy slunce bylo daleko.

 

„Dne 9. října 1744 po úplném vypleněni Moravské Třebové vrátila se proti všem domněnkám část husarů o sile 200 mužů zpět do Zábřeha ve 2 hodiny odpoledne. Žádali hned 400 dukátů, jídlo , piti a krmivo. Krmivo bylo hned shromážděno. Mezitím žádal velící major pan Hans Schütz od starosty pokladnu. Ten odpověděl, že ji má primátor, ale že ví docela jistě, že v pokladně není ani zlatka hotových peněz. Po této odpovědi mu měl starosta ukázat knížecí pokladnu. Na tuto žádost odpověděl, že město neví nic o knížecí pokladně, proto nemůže také nic dosvědčit. Pak byl do zámku přiveden k důchodnímu, který ležel a byl přes půl roku nemocen. Důchodní byl právě ten den duchovním nabádán, aby napsal testament a zapřísahal starostu se slzami v očích, že by byl nevinně trápen, protože o knížecích penězích nic neví. Ale všechno nadarmo. Starosta jménem Franz Ilgner, povoláním řezník, byl vysvlečen ze šatů, ruce a nohy mu svázali provazem, hozen na zem a 2 husaři jej strašně mlátili, totiž tak, že měl na zádech 160 pruhů a velící major řekl důchodnímu, který byl více mrtev než živ, že musí tohoto člověka na svou duši a svědomí umlátit k smrti.

Pak starostovi zarazili mezi prst a nehet hřeb z podkovy a téměř k smrti utrápeného jej nechali ležet. K tomuto vražednému mučeni byla přivedena do sklepení důchodního pani, po niž se strašnou hrozbou chtěli, aby ukázala, kde jsou zakopané peníze, jinak ji beze všeho studu svážou šaty nad hlavou a dostane 100 ran. Zapřísahala se jako žena vší nevědomosti a zatím, co husaři začali sem a tam kopat a hledat, spasila se šikovně útěkem. Polomrtvého důchodního mučili pak kleštěmi na prsou a roubíkem na nohou, až ukázal svůj jediný, poslední šátek s penězi.Ostatní husaři od 2 hodin odpoledne, až do 10 hodin ránu ustavičně plenili na zámku, ve městě, v předměstích, v okolních vesnicích Krumpachu, Nemili, Václavově, a sice tak, že ani jediný dům nezůstal uchráněn; co našli, odnesli, všechny truhly a skříně byly rozbity, vše plně zničeno. Do některých domů vstoupili i desetkrát. Obyvatelé, u kterých se nenašly žádné peníze, byli nemilosrdně biti a týráni a na místech, která se ze slušnosti nejmenuji, przněni, provazem stahováni, vyhrožováno jim kastraci, pak jim nasazovali šavle na nos a uši. Ženám, zvláště vdaným, svlékali šaty do nahá, provozovali násilnosti, kterým se nemohly ubránit, házeli je na zem, svazovali jim ruce a šlapali po nich. Jejich zloba se projevila i ve farním kostele, kde vyvrátili všechny dveře, dva nebo tři kalichy uloupili, jakož i všechny stříbrné obětní věci, z ornátů odstřihli stříbrné porty a otvírali hrobky.

To všechno je pravda a téměř všechno jsme sami viděli a pleněním trpěli. Potvrzujeme to vlastnoručním podpisem a pečeti“.

 

Tak bylo vylíčeno ve zprávě, jež se zachovala na starostenském úřadě až ve vzdáleném Krnově ve Slezsku. Autor této zprávy není znám. Další informace o tomto incidentu se pak objevují ještě několikrát, ovšem bez detailních popisů. V jednom z nich, kdy správce panství podává knížeti zprávu se praví, že Ilgner žádá o poshovění, neboť mu byla uloupena hotovost 10 zlatých a 31 krejcarů, o který obnos byl panstvím upomínán za odebrané dříví, jejž měl odvézt dne 29. března 1745 doslovně:

 

„Tímto způsobem nebudu poníženě nic zatajovat,co musí obstát v pravdě. Jako účastník bývalého pruského vpádu 9. října minulého roku byl jsem tehdy vzdálen od panství míli cesty a jako představený jsem čekal na rybaření. Ale v zámku jsem byl honěn jako starosta , jehož prostřednictvím měla být označena knížecí pokladna, omlouval jsem se, ale hned jsem byl v úřední místnosti za přítomnosti důchodního, který snad předtím ležel na smrtelné posteli, vysvlečen ze šatů, svázán do kozelce a strašně bit. V zámku jsem byl násilným způsobem tahán sem tam, pak mi byl ještě zatlučen hřebí do levého palce, aby se zvýšilo týrání. Tímto mučením jsem byl více mrtev než živ a tak jsem byl ponechán“.

 

Soupis o stavu škod se do dnešních dnů nedochoval, ze zachovalých jednotlivých zpráv je ale patrné, že bylo rabováním postiženo témě celé panství. Husaři brali nejen peníze, ale také dobytek, jenž byl poté prodáván v Králíkách, odkud si ho musel být zpět vyplacen. Celková škoda se pak podle těchto dochovaných zpráv vyšplhala přibližně až k obrovské částce 9000 zlatých. Venkovské obyvatelstvo bylo leckde oloupeno zcela, o čemž hovoří svědectví, že lidé se tenkrát potulovali nazí a museli si vyžebrávat šaty.

 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode