Vyprávka o tom, jak sa mezilický mynář obohatil

18.01.2010 11:02

Lidé si po mnoho věků vyprávějí růzé báje a pověsti. Jedna taková, zůstala nám zachována a pojednává o mlýně č.p. 1 v Lidečku, který vlastnili mí předci z mlynářského rodu Šimarů.

Tato pověst vyšla v roce 1956 v časopise Valašsko.

 

 

Mezilický mlýn, dnes sa tam povídá u „Šimarů“, stójí mezi Ličem a Lidečkem. Dysi byl mlýn už zešlý, krachovál. Jak by né, šak tady ludé mleli pověčině v žrnoch. Mynář mjél malé výdělky a už býl na pokraji zúfalství.

Jednůc spál v seně na chlévě. Ve snu k něm přišél černý pán – istě to byl černokněžník – a šíbnul ho prútkem: „Stávaj, poď se mňú!“

„De?“

„Nic neprav, nic sa neboj, dělaj, co ti naporučím, budeš na tom dobře!“

Mynář ležél na seně enom ve spodních gaťoch a v režnéj košuli, ale mjél nohavice u sebe.

„To si zeber ze sebú, pravil ten čérný pán, dyž sa mynář zbrchál, „tož toť máš tente prútek a tým budeš dělat, co ti budu nařizovat!“

A šli spolem hore Ličem, hore Študlovem až na Kaňúr k Zápechovskému jezeru. Tam ten čérný pravíl: „Nic sa neboj!“ a dál mu dvě ohlávky do ruky. „Jak to vystrčí hlavu, daj mu to na ňu, a jak to druhé, hoď mu na ňu tú druhú, a já už mu potem pomožu ven!“

Vytáhl jakúsi knihu, četl v ní cosi a mynář čekál u jezera s ohlávkú; jak tak čtl v téj knize, vystrčíl naráz z jezera hlavsko drak. To strašné hlavsko mjél mynář podržat. Černokněžník povídá: „Drž ho, a dyby sa krůtil, šibni ho po nosi prútkem a budeš čekat na druhého!“ A stalo sa. Mynář si přistúpil ohlávku teho jednoho draka nohú a čekál na druhého. Černokněžník zas čtl v téj čarodějnéj knížce a za chvílu vystrčíl druhý drak hlavu. Mynář mu honem hodíl na ňu ohlávku.

Potom si sedl černokěžník na jednoho draka, mynář na teho druhého a černokněžník povídá: „Dyž pojedem navrch, šibni ho prútkem mezi očiska, dyž pojedem nad mostem, tož ho šibni pod břuch.“

A toš obá vám jeli na tych dračiskoch, aj mynář, aj černokněžník; jak sedli, hneď jeli a přijeli až na Dálný Východ. Tam černokněžník draky zabíl, masso z nich rossekal a prodál tam lidom. Šak na zlato. Ti to na cosi kupovali, préj nosili při jakéjsi nemoci kúsek dračího massa pod jazykem, že bylo pořáď chladné.

Jak to masso prodali, černokněžník povídá mynářovi: „Zezuj spodní gatě, vrchní obuj a cpi peníze do spodních!“ No, to sa ví, že to mynář udělál, a potom jeli nazpátek, do Liča. Jag jeli, to mynář nevědél, enem sa obrátíl v seně, protřél si oči a dyž zlézl s chléva, tož teprú sa dozvěděl, že tá jeho cesta trvala rok a deň. Dyž vešél do chalupy, doma sa ho polekali. Mysleli, že už je dávno neboščíkem.

No, dyby nemjél ty zlaťáčky, tož by aj věřil, že to šecko býl enem krásný sen chudého člověka. Dyž viďél ty peníze, co přivézl ve spodňákoch, oplatíl dluhy, spravil mlýn a z teho ostatku si ešče aj postavil dřevěný štokovec. Byl to prvý štokový dum na celém okolí a snát ešče fčil stojí. Tož tak sa mezilický mynář obohatíl.

 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode